KRISTÝNA LUKÁŠ

PŘEDSVATEBNÍ VÝLET NA SNĚŽKU

Většinou se vás dříve nebo později zeptám, jak proběhla žádost o ruku. Kde jste se poznali nebo kdy jste věděli, že s tímhle člověkem chcete strávit zbytek života. Někdy se to dozvím až na svatební schůzce, a jindy po e-mailu.

Když jsem si s Kristýnkou psala, zeptala jsem se jako každého: kde by nejradši viděla jejich předsvatební focení a schůzku. Když jsem od ní pak rozklikla mail, stálo tam: "Záleží na tobě, kam jsi ochotná přijet. Máme s přítelem takovou tradici, že jezdíme vždy v zimě do Krkonoš přespat pod stan a pak na Sněžku. Je to pro nás významné místo, protože jsme si tam řekli, že se milujeme."

Byla jsem z toho příběhu tak nadšená! A tak jsem ukecala Peťu, ať jede se mnou – což byl velmi dobrý tah vzhledem k tomu, že mi pak chudák nosil foťák a spacák. Na mou obranu musím říct, že jsem nachystala fakt hodně svačinky a pak ji nesla!

S Lukym a Kristýnkou jsme se potkali v Pardubicích a vyrazili autem do Pece pod Sněžkou. Během cesty jsme stihli pokecat a pak už se jen ťapkalo. Namířili jsme si to na Dvorskou boudu nádhernou přírodou a sněhem. Sluníčko bylo fakt krásný! Stihli jsme cvaknout pár fotek se Sněžkou v pozadí a vydali se stavět stany. Stavěli teda spíš Peťa, Kristýnka a Lukáš a já kolem poskakovala s foťákem. Nacpali jsme se večeří, vyrazili na kratší procházku a pak jsme hráli deskovky do odpadnutí.

Mám dojem, že jsem jeden z nejzimomřivějších lidí na planetě a celá teorie se potvrdila v momentě, kdy jsem si zalezla do vojenského spacáku do -30 stupňů a byla mi zima. Peťa mi přidal karimatku (nebojte, pořád mu jedna zbývala) a po chvilce vyrazil pro druhý spacák do chaty, kde mi navíc přibral i deku. Obalil mě do toho všeho jak řízek a já spokojeně prohlásila, že mi začíná být celkem teplo, na což Petr propukl v nezastavitelný záchvat smíchu. Nutno podotknout, že Peťa spal v trenkách a tričku v jednom spacáku. Než jsem usnula, ještě mě ujišťoval, že kdyby mi náhodou byla zima, ať řeknu, že půjdeme spát do chaty na chodbu – ať nemrznu. Já se i přes svůj trojobal během noci celkem často budila, ale jak jsem viděla jak pochrupuje, neodvažovala jsem se ho budit. O to vtipnější ráno bylo, když jsem se dověděla, že se taky budil a že jsem prý pořád spala a nic neříkala.

Ráno se žádný východ slunce nekonal, zato se konalo sněžení a my se přesouvali na Luční boudu. Byla jsem fakt ráda, že jsme měli hůlky, protože bez nich bych se do toho ledu musela zakousávat zubama a pak se přitahovat jako žížala. Poprvé jsem se seznámila s termínem bílá tma a řeknu vám, že mě malinko děsila. Dole potom mrkněte na ty dva, jak stojí u stromku... a řekněte si sami, jestli vás to neděsí. A jestli ne, máte u mě čokošku. Na Luční boudě jsme se naládovali svíčkovou, nechali věci věcma a vyrazili na výlet na sněžnicích. To bylo fakt boží! Konečně bez baťohu!

Možná to bylo tím řvoucím dítětem tak 3 hodiny v noci, nebo tou bílou tmou, ale někde v půlce Sněžky jsem se rozbrečela jak malé děcko, a říkala jsem si, že jsem fakt debil, když se tu plazím na řeťezu s krosnou na zádech, když fouká jako prase. Teď, když se doma dívám na ty propasti pod Sněžkou (které nešly vidět díky tý obří mlze) jsem fakt ráda, že tam ta mlha byla, protože jinak by mi asi přeskočilo. Já se odmala tak nějak bojím přejít třeba jen ty mřížované průhledné mosty. Zeptejte se mamky ... příšerný scény!

Jak tak děsně pršo-sněžilo, byla jsem jak obří ledová skořápka. A když jsme došli na Poštovnu, dala jsem si sáčkovej čaj na nejvyšším bodě v republice a chvilku jsem se cítila jako opravdovej borec. Pak někdo pronesl, že dolů je to ještě horší a dostala jsem přesná čísla ("fouká 129 km v hodině"). V ten moment jsem se sekla a měla jsem pocit, že na vrcholku vydržím klidně až do jara, nebo nejméně do té doby než pojede lanovka. Zatlačovala jsem slzičky a Lukymu s Kristýnce jseme řekli, ať klidně jdou, že je doženeme. Vzhledem k povětrnostním podmínkám nějaké focení nepřipadalo v úvahu. Jakmile odešli tak to propuklo, bulela jsem a bulela. Naštěstí se tam objevila paní, co zrovna vyšplhala nahoru s přítelem a byla stejně vyděšená jako já (měla lesklé oči, tak jsem se v tom necítila sama). Když jsem se odhodlala ven a fláklo to se mnou i s batohem hned před Poštovnou, tak jsem s Niagarskými vodopády pod očima zalezla zpět do Poštovny. Tu paní jsme vyděsila ještě víc, beznadějně jsem seděla a Peťa mlčel, protože je chytrý kluk a moc dobře ví, že by mi v ten moment nic nepomohlo.

Usmyslela jsem si, že to zvládnu, ale jen s mačkama, které tam naneštěstí měli na prodej. Trochu mě uklidnilo, že s námi půjde i ta paní, co se bojí stejně jako já.

Řetězy, co maj být u pasu, byly někde u kotníku (a nebo nebyly vůbec). Do toho se občas roztrhlo nebe a všechno to bílo osvítílo slunce jak z Pána prstenů. A jak si v takovém větru nejde povídat, začnou vás napadat různý kraviny: jestli mi už omrzly prsty tak, že mi je třeba budou muset vzít, nebo jestli existujou nějaké fakt citlivé roboprstíky abych mohla dál fotit.

Naštěstí jsme došli na Růžovou horu, kde sice taky foukalo, ale lanovka dolů do Pece už jela.

Bylo to fakticky hustý! Jsem ráda, že s Lukym a Kristýnkou šli. Byla to fakt sranda, a focení na místech, co pro vás něco znamenají, prostě má něco do sebe. Moc se těším na svatbu a třeba na další výlet!


Using Format